Oskar Nedbal a Tábor

Obsah

oskar_nedbal_a_tabor




In the footsteps of Oskar Nedbal (Po stopách Oskara Nedbala)



Rok Oskara Nedbala v Táboře 2014

Leták - Rok Oskara Nedbala v Táboře Leták - Rok Oskara Nedbala v Táboře

Znovuzrození Oskara Nedbala v Táboře

Ludmila Peřinová (předsedkyně Mezinárodní společnosti Oskara Nedbala)

Donedávna ležel nedaleko hlavní brány záhřebského hřbitova Mirogoj kamenný náhrobek obložený schránkami na světlo. Černá deska z mramoru pozlaceným písmem oznamovala poutníkům, že zde spočívá

OSKAR NEDBAL, hudební skladatel a dirigent
* v Táboře 26. III. 1874
† v Zagrebu 24. XII. 1930

Ač zemřel, zůstal živý a mluví k celému světu řečí svých nestárnoucích melodií z baletů a operet. Dokázal, že i smrtelník může být nesmrtelný.

Jeho ostatky mezitím změnily místo svého odpočinku. Byly v roce 2006 převezeny do rodné vlasti a uloženy v kryptě vyšehradského Slavína mezi další velikány české minulosti. Tam snad Oskar Nedbal konečně najde věčný pokoj a mír.

Cesta k nesmrtelnosti

Uvedeným „epilogem“ končí beletristicky pojatý umělcův životopis z pera Miroslava Šulce Cesta k nesmrtelnosti Oskara Nedbala (2007). Autor zde Nedbala představuje nejen jako mezinárodně proslulého hudebníka, ale také – a to především - jako člověka. Místy až románovou formou oživuje Nedbalovy nejbližší z kruhu rodinného (v čele s otcem – táborským advokátem a vášnivým amatérským hudebníkem Karlem Nedbalem, první chotí Josefinou a druhou manželkou Marií) i ze zázemí přátel a spolupracovníků (J. Suk, A. Dvořák, aj.). Na 283 stranách líčí umělcův bohatý soukromý i profesní život od dětství prožitého v Táboře v uměním prodchnutém rodinném prostředí, přes pražská konzervatorní studia, působení v Českém kvartetu, dráhu dirigentskou a skladatelskou (jejíž rozkvět souvisel především s působením ve Vídni) až po strastiplnou cestu po roce 1918 spějící k tragickému konci spojenému s tíživými poměry v bratislavském Národním divadle.

Po stránce faktografické autor vychází ze své původní odborné monografie Oskar Nedbal (1959). Beletrizovaná „Cesta k nesmrtelnosti“ se proto odvíjí v rámci střízlivě vymezených hranic literární tolerance. Řadí se tím mezi hudebně popularizační tituly, které neodradí laiky, neurazí muzikology a hlavně osloví širší hudbymilovnou veřejnost včetně starších žáků základních uměleckých škol.

Dny Oskara Nedbala

Zmíněná Šulcova kniha se stala hlavním inspiračním momentem pro pojetí prvního festivalu věnovaného skladateli v jeho rodném městě. Iniciátorka a spoluorganizátorka Dnů Oskara Nedbala PhDr. Ludmila Peřinová, Ph.D. (pedagožka ZUŠ O. Nedbala Tábor) si předsevzala předestřít osobnost O. Nedbala rovněž v symbióze jeho profesního i lidského profilu.

Díky spolupráci hlavních organizátorů - ZUŠ O. Nedbala, Divadla O. Nedbala a Města Tábor – jsme v rozmezí 26. – 28. listopadu 2010 mohli být svědky čtyř koncertů rozmanitě dramaturgicky koncipovaných, dvou výstav, konference, tematické vycházky a prezentace nové nedbalovské publikace, a to v zastřešujícím rámci 80. výročí umělcova dobrovolného odchodu (suicidum v chorvatském Záhřebu) na Štědrý den 1930.

Vůdčí edukativní rozměr festivalu byl v pátek 26.11. nastolen zahajovacím dopoledním komponovaným pořadem slova a hudby pro studenty středních škol v táborském divadle. Stejní umělci (sólisté Divadla J. K. Tyla v Plzni a Státní opery Praha) byli protagonisty i večerního programu Neznámý známý Oskar Nedbal (rovněž s výkladem), v němž mj. kromě proslulých melodií z Polské krve a Vinobraní zazněla i méně známá čísla z operety Krásná Saskia.

Páteční odpoledne bylo věnováno vernisážím dvou výstav v reprezentativním Gotickém sále staré radnice. Výstava Oskar Nedbal z autorství Evy Hrubešové a Jany Stránské představila množství zajímavých pramenných materiálů (fotografie, korespondence, písemné dokumenty aj.) s komentáři vypovídajícími o Nedbalově vztahu k rodnému městu. Důraz byl kladen na Oskarovo dětství, milostný cit k první manželce Josefině roz. Setunské ( dceři táborského hoteliéra) a umělcově spolupráci s táborským Filharmonickým spolkem (dodnes existujícím pod názvem Bolech). Druhá výstava vznikla ve třídách akad. malíře Teodora Buzu, Marie Valterové a Ireny Dandové – pedagogů výtvarného oboru táborské ZUŠ. Starší žáci se představili kresbami a malbami inspirovanými Nedbalovou hudbou i životním příběhem, mladší žáci pak návrhy masek a kostýmů pro balety Z pohádky do pohádky a Princezna Hyacinta.

Některé z těchto výtvarných prací byly využity též jako ilustrace pro sborník Oskar Nedbal a Tábor (redakce: L. Peřinová), který v listopadu vydala ZUŠ O. Nedbala. Tato šedesátistránková publikace byla v rámci vernisáže prezentována též. Originální obálka pochází z tvůrčí dílny akad. malíře Teodora Buzu – vedoucího výtvarného oboru ZUŠ O. Nedbala.

Sobota (27.11.) byla vyhrazena popularizačně laděné konferenci s názvem Odkaz Oskara Nedbala české hudební kultuře uskutečněné v koncertním sále ZUŠ O. Nedbala v „režii“ Ludmily Peřinové. Publikum (tvořené zejm. pedagogy a žáky ZUŠ, zástupci nejen táborských kulturních institucí i představiteli Města) ocenilo řadu zajímavých příspěvků.Velmi zaujala přednáška s video prezentací Život a tvorba Oskara Nedbala v obrazech PhDr. Marie Fronkové, CSc. s možností širokého didaktického využití. Zcela unikátní bylo vystoupení Ing. Jana Setunského (potomka rodiny Nedbalovy první manželky), v jehož soukromém vlastnictví se nachází obsáhlý soubor korespondence mezi Oskarem a jeho ženou Josefinou, roz. Setunskou.

Večerní koncert v Divadle O. Nedbala byl zaměřen na skladatelovu méně známou komorní tvorbu v podání česko-lucemburského tria Alea.

V neděli (28.11.) odpoledne se uskutečnila vzdělávací tematická vycházka městem Po stopách O. Nedbala s výkladem L. Peřinové.

Program Dnů O. Nedbala vyvrcholil v neděli večer slavnostním koncertem orchestru Bolech v Divadle O. Nedbala. Kontinuita tohoto tělesa založeného před 134 lety Oskarovým otcem nebyla nikdy přerušena. I současný dirigent tohoto amatérského orchestru (jehož členy jsou též učitelé základních uměleckých škol Táborska i pokročilí žáci ZUŠ) Jiří Sycha (pedagog ZUŠ O. Nedbala) se průběžně Nedbalovu odkazu věnuje. Úspěch koncertu byl zcela mimořádný. Neorenesančním interiérem táborského divadla se vznášely nejen Múzy (zobrazené na stropních freskách), ale jistě i Duch Oskarův. Sychova četba dojemné vzpomínky dr. Rosola na poslední strastiplné období Nedbalova života obohatila celkovou atmosféru o prvek soucitu a souznění s umělcovou duší, která přes všechna úskalí a svízel závěrečné životní etapy do posledního okamžiku sloužila člověku – přinášela posluchačům radost, odreagování, povznesení. Domnívám se, že právě etický podtext tohoto mimohudebního sdělení napomohl několikaminutovému potlesku 350 stojících diváků, z nichž mnozí nepotlačovali slzy dojetí.

Doufejme, že jméno Oskar Nedbal bude nyní u mnohých Táboráků konotovat s „vyššími horizonty“ žijící tvorby a životného poselství než s černou mramorovou pamětní deskou na umělcově rodném domě.

Mezinárodní společnost Oskara Nedbala

V rámci zmiňované konference (27.11.2010) došlo ke všeobecnému přijetí idey Ludmily Peřinové založit občanské sdružení, které bude dále (zvláště nyní po smrti nedbalovského badatele Miroslava Šulce) prioritně pečovat o umělcův odkaz. Mezinárodní společnost O. Nedbala byla na Ministerstvu vnitra zaregistrována dne 11. ledna 2011. Na zahajovací členské schůzi byla předsedkyní o.s. zvolena PhDr. Ludmila Peřinová, Ph.D. (pedagožka ZUŠ O. Nedbala Tábor a Konzervatoře Č. Budějovice, publicistka a zpěvačka). Členy výboru byli zvoleni: Mgr. Daňhel (ředitel Divadla O. Nedbala), Ing. Jan Setunský (potomek rodiny Nedbalovy první manželky) a Ing. Richard Mlázovský, DiS. (zástupce ředitele ZUŠ O. Nedbala Tábor).

Činnost Společnosti bude směrována k podpoře uměleckých, pedagogických, badatelských, publikačních a dalších aktivit napomáhajících propagaci Nedbalova díla nejen v regionálním, ale též v celostátním i mezinárodním kontextu. Zvláštní pozornost bude věnována Nedbalovu komornímu odkazu (tvorba pro klavír, zpěv, housle a violoncello), která neprávem stojí stranou za několika „osvědčenými“ tituly z operetního a baletního oboru. Mezi významné cíle patří otevření stálé táborské expozice věnované skladateli.

Oskarovo přání „spočívat v tichých stráních Táborska poblíž milované řeky Lužnice“ se nesplnilo. Snad znovuzrození zájmu o nejslavnějšího táborského rodáka ze strany jeho „sourodilců“ je a nadále bude mnohem výraznějším a prospěšnějším „světlem“ než plamínek na pomyslném pomníčku kdesi v lužnickém údolí…



Oskar Nedbal v kronice táborského orchestru

Vojtěch Peřina (kronikář Komorního orchestru Bolech města Tábora)

Úzký vztah slavného táborského rodáka – skladatele a dirigenta světového jména a violisty mezinárodně uznávaného Českého kvarteta Oskara Nedbala k táborskému filharmonickému orchestru byl předurčen již samotnou historickou skutečností, že zakladatelem tohoto hudebního tělesa byl jeho otec, významný táborský advokát JUDr. Karel Nedbal.

V rodině Karla Nedbala se pravidelně scházeli hudbymilovní přátelé k pěstování komorního muzicírování. Jejich počet se postupně rozšiřoval, až dne 25. listopadu 1877 se z iniciativy Dr. Nedbala sešli v budově tehdejšího gymnázia (na dnešním náměstí Mikoláše z Husi) k ustavující schůzi, během níž byl táborský orchestr založen.

Nejdříve působil pod názvem „Hudební spolek pro pěstování hudby orchestrální“, později „Filharmonický orchestr Bolech“ (pojmenovaný po mimořádně zasloužilém dlouholetém dirigentu a mecenáši, profesoru gymnázia Ing. Františku Bolechovi). V současné době nese toto hudební těleso oficiální název „Komorní orchestr Bolech města Tábora“.

Tento orchestr ve své době pohostinsky dirigovaly i takové osobnosti, jakými byli Antonín Dvořák či právě Oskar Nedbal. Jako sólisté s ním vystoupili kromě O. Nedbala např. Josef Suk, Josef Jiránek, František Ondříček, Ella Stillerová, Greta Popprová či Ema Destinnová. Na pozvání spolku zde několikrát vystoupilo i slavné „České kvarteto“.

Aktivní veřejná koncertní spolupráce Oskara Nedbala s táborským filharmonickým orchestrem se započala už 21. prosince 1891, kdy na koncertě pořádaném ke stému výročí úmrtí W. A. Mozarta orchestr přednesl za řízení Františka Mathyho slavnou Symfonii C dur - Jupiter a mladý Nedbal coby sedmnáctiletý konzervatorista zahrál houslový koncert Henryka Wieniawského op. 22 a Brahmsovy Uherské tance v Joachimově úpravě.

Významný koncert – tentokrát přímo pod taktovkou Oskara Nedbala - se konal 21. června 1896 ve velké dvoraně táborské Střelnice za spoluúčinkování kolegů z „Českého kvarteta“ Karla Hoffmanna a Josefa Suka, pěvkyně Marie Nedbalové (Oskarovy sestry), klavíristy Karla Jiránka a violoncellisty Bedřicha Vášky. Na tomto koncertě byly provedeny Nedbalovy skladby Scherzo caprice pro rochestr, Andante a capriccio pro violoncello, Sonata pro housle a klavír, písně z cyklu Za svitu luny, orchestrální Lettres intimes a Jubilejní pochod. V kronice orchestru se píše, že tento koncert se setkal s mimořádným úspěchem u táborského obecenstva, „které při přeplněném sálu Střelnice uspořádalo Nedbalovi a účinkujícím neutuchající ovace“.

S táborským filharmonickým orchestrem Nedbal spoluúčinkoval také na koncertě 14. ledna 1897, kdy vystoupil ve Smetanově Triu pro housle, harfu a harmonium. Orchestr řízený Františkem Bolechem tehdy uvedl mj. i Smetanovu symfonickou báseň Vyšehrad a Dvořákovu Slovanskou rapsodii.

Dne 30. dubna 1899 přednesl orchestr v Městském divadle za spoluúčinkování táborského pěveckého sboru Hlahol a chrámového sboru Mozartovo Requiem k uctění památky svého zakladatele Dr. Karla Nedbala. Syn - Oskar Nedbal byl přítomen a dle slov kroniky „hluboce dojat vřele poděkoval dirigentovi F. Bolechovi a všem účinkujícím a vyslovil se s nejvyšším uznáním o kvalitním provedení této nesmrtelné monumentální skladby“.

Dne 4. listopadu 1904 uspořádal orchestr v Městském divadle „Koncert na počest Oskara Nedbala“ k umělcovým 30. narozeninám. Nedbal byl osobně přítomen. Mimo jiné byly tentokrát za řízení primária „Českého kvarteta“ Karla Hoffmanna provedeny některé Nedbalovy skladby s mimořádnou odezvou u přítomného publika. „Nedbal byl bouří potlesku vyvolán na scénu, kde ho orchestr uvítal slavnostními fanfárami a kde mu byl slavnostně předán diplom čestného členství Hudebního spolku.

Nelze se nezmínit také o spolupráci orchestru v letech 1893 až 1910 se slavným „Českým kvartetem“, jehož byl Oskar členem – violistou. Toto proslulé hudební sdružení z iniciativy místního Hudebního spolku v Táboře několikrát koncertovalo a jeho členové Karel Hoffmann, Josef Suk a Oskar Nedbal svými sólovými výstupy častokrát obohacovali orchestrální produkce.

Táborský hudební spolek se tedy neomezoval pouze na přípravu orchestrálních koncertů, ale organizoval také večery hudby komorní. Jeden z nezapomenutelných koncertů se uskutečnil 1. září 1917. Na něm vystoupili tehdější vrcholní výkonní umělci – světově proslulý houslový virtuoz František Ondříček, jeho žena - houslistka Ella Stillerová a violista Oskar Nedbal. Zaznělaa Händelova Sonáta pro housle a klavír, Mozartovo Trio Es dur pro housle, violu a klavír, Bachův Koncert pro dvoje housle a klavír a Dvořákovo Trio pro dvoje housle a violu. Klavírní part hrál František Bolech. Tento koncert měl být původně uspořádan v Městském divadle, které však „dlouho před termínem bylo do posledního místa vyprodáno a zdaleka nestačilo poptávce z Tábora i okolí“. Proto byl přeložen do velké dvorany Střelnice, kde však bylo opět nutno „přistavit mnoho dalších židlí i po stranách koncertního podia“. Kronika hovoří o obrovském úspěchu a nadšení obecenstva.

Na některých veřejných produkcích táborského filharmonického orchestru Oskar Nedbal pohostinsky dirigoval. Například 10. ledna 1923 byl ve dvoraně Sokolovny uspořádán „Dvořákův večer“. Nedbal zde dirigoval Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr op. 33 (Aurélie Kaánová-Bubnová - klavír), Koncert a moll pro housle a orchestr op. 53 (Jan Buchtele – housle) a Orchestrální suitu op. 59.

Na slavnostní akademii pořádané v Táboře 16. června téhož roku na oslavu čtyřicetiletého jubilea „Jednoty sokolské“ zazněly za Nedbalova řízení v podání filharmonického orchestru Smetanovy symfonické básně Vyšehrad a Blaník z cyklu Má vlast.

Brzy po umělcově tragické smrti byl v Městském divadle 20. března 1931 zorganizován mimořádný koncert pod názvem „Nedbalův večer“. Úvodní slovo o Mistru Nedbalovi pronesl ředitel muzea Dr. František Kroupa a orchestr pod vedením Karla Koreckého přednesl mj. Nedbalovu suitu Z dětského života op. 15 a Polonézu a Valse triste z baletní suity Pohádka o Honzovi.

Při příležitosti rozhlasové reportáže z Tábora 6. července 1933 vysílané pražským rozhlasem zazněly na akademii v Sokolovně za řízení Bohuslava Štěpánka Nedbalovy skladby Valse triste a Deux souvenirs (upravené pro orchestr).

K desátému výročí Nedbalova úmrtí uspořádal Filharmonický orchestr Bolech dne 17. prosince 1940 ve velkém sále Sokolovny koncert z Nedbalových úspěšných skladeb (Scherzo Caprice, Dětská suita, baletní suity Pohádka o Honzovi a Z pohádky do pohádky aj.).

Oblíbená suita z baletu Z pohádky do pohádky zazněla také během slavnostního koncertu v sále na Střelnici 14. listopadu 1947, pořádaného k sedmdesátému výročí vzniku orchestru (dir. Bohuslav Štěpánek).

Dalších příkladů, kdy v rámci orchestrálních koncertů bylo interprety vzpomenuto Oskara Nedbala zařazením jeho skladeb do repertoáru, bychom mohli jmenovat více. Z pozdějších let možno uvést např. koncert k „Roku české hudby“ 6. června 1974 a zároveň 100. narozeninám O. Nedbala, kdy orchestr pod vedením dirigenta Karla Vintery zahrál m.j. Nedbalův Valčík z baletu Princezna Hyacinta, Dětskou suitu, Valse triste a melodie z operety Polská krev.

Koncert 25. května 1994 byl v rámci připomenutí 120. výročí skladatelova narození věnován cele pouze Nedbalovým skladbám za řízení Vladimíra Elnera. Zazněly: předehra k operetě Cudná Barbora, suita z baletu Pohádka o Honzovi, Dětská suita a výběr pěveckých čísel z operet Polská krev a Vinobraní za spoluúčinkování sólistů Jihočeského divadla z Českých Budějovic.

I v posledních letech se Nedbalovy skladby objevují v repertoáru Komorního orchestru Bolech. Příkladem může být dobročinný koncert pořádaný Lions klubem Tábor ve velkém sále „Divadla Oskara Nedbala“ dne 15. ledna 2010, do jehož programu byla zařazena Nedbalova skladba Lettres intimes řízená dirigentem Vladimírem Elnerem. V rámci Evropského dne hudby 21. června 2010 zazněla během koncertu orchestru Bolech v táborském divadle Suite mignone O. Nedbala (3 instrumentované kusy z původního klavírního cyklu Z dětského života: Ukolébavka, První taneční kroky, Pochod malých vojáčků) pod taktovkou Jiřího Sychy. Ke zvláště důležitému koncertu, jehož program v nastudování Jiřího Sychy obsahoval téměř výhradně Nedbalovy skladby, došlo dne 28. listopadu 2010 v rámci prvního festivalu věnovaného skladateli v jeho rodném městě „Dny Oskara Nedbala“ u příležitosti připomenutí 80. výročí umělcova skonu.

„Komorní orchestr Bolech města Tábora“ si hluboce váží nedbalovské tradice, která prostupuje dějiny orchestru a v níž bude i nadále pokračovat. Dokladem je úzká spolupráce s Mezinárodní společností O. Nedbala, díky níž řada Nedbalových skladeb zazní i během koncertů tohoto tělesa v r. 2012.

Pozn.:

Kronika orchestru nezmiňuje Oskarovo první veřejné vystoupení v Táboře. Uskutečnilo se dne 3. listopadu roku 1889 v rámci koncertu Hudebního spolku. Oskar se zde představil jako houslista po boku klavíristky – své sestry Elsy a violoncellisty p. Bayera (profesora táborského gymnázia) v Hellerově Serenádě (viz: Šulc, M.: O. Nedbal. Praha: SNKLHU, 1959, s. 14).

Velkou událost připravil Oskar Nedbal táborským občanům v létě 1902: “Ve dnech 19. – až 21. srpna přivedl do Tábora Českou filharmonii a provedl s ní tři koncerty, konané u příležitosti jihočeské hospodářské a národopisné výstavy. Programy obsáhly kromě jiných skladeb i všechny Smetanovy symfonické básně z cyklu Má vlast...Tábor nepamatoval takové umění a mnoho přímých účastníků vzpomínalo na tyto koncerty po celý život.“ (Šulc, M.: O. Nedbal. Praha : SNKLHU, 1959, s. 103).



Oskar Nedbal a táborské divadlo

Karel Daňhel (ředitel Divadla Oskara Nedbala)

Stejně jako mnozí jiní, kterým talent zamíchal osudově kartami, ani Oskar Nedbal to neměl v životě vůbec lehké. Ba ani po ukončení své životní pouti na sklonku roku 1930 se jeho umělecká duše nedostala do ráje, který by si určitě zasloužila. Snad jenom dětství v Táboře, které Oskara předurčovalo k partnerství s hudbou, bylo tím pravým rájem.

Dům na dnešní Palackého ulici obýval tehdy s rodinou JUDr. Karel Nedbal - významný činovník v táborském hudebním životě. Syn Oskar se narodil v době, kdy na protější straně ulice o několik desítek metrů blíže ke starému městu, stávala ještě vcelku nehonosná budova postavená původně jako sýpka na kontribuční obilí, jejíž přízemí sloužilo jako divadelní a koncertní sál. Oskar byl sotva dvanáctiletý, když za jediný rok byla sýpka zbourána včetně přilehlé Pražské brány a na jejím místě bylo postaveno divadlo, které se zaskvělo mezi věkem unavenými domy jako šperk. Vzorem i myšlenkou byla architektovi budova Národního divadla v Praze, které bylo v roce 1881 slavnostně otevřeno a do roku 1883 po požáru znovu obnoveno.

Oskar překonal první velkou bariéru na konzervatoři v Praze: Místo vytoužených houslí byl učen na trubku. Až po čase se dostal ke smyčci a strunám, nejprve houslovým, posléze violovým. Štěstím byl příchod Antonína Dvořáka na konzervatoř v roce 1891, který si jej vybral spolu s Josefem Sukem do své kompoziční třídy.

Locus regit actum - místo určuje děj. Tábor určil další osudové roky. Oskar Nedbal se oženil s Josefinou Setunskou, dcerou známého táborského hoteliéra. Původní budova hotelu Setunský (později pojmenovaného na Slavie) stojící u táborského nádraží už nyní slouží zcela jiným účelům, ale jméno rodiny Oskarovy ženy je možno i dnes najít na dveřích jednoho z bytů domovního bloku a na vizitce obchodu s potravinami ve stejných místech.

Josefina ale za krátký čas po narození syna Oskara zemřela v lednu 1903. Byla pohřbena na hřbitově u kostela Sv. Jakuba pod táborským Kotnovem. Na témže hřbitově, na kterém byl pohřben manžel Boženy Němcové Josef Němec. Při likvidaci hřbitova a jeho přeměně na park byl náhrobek Josefa Němce zachován. Hrob Josefiny zmizel v nenávratnu.

Oskar Nedbal se ale do Tábora vracel s Českým kvartetem. Ve vile pod klokotským klášterem nacvičovali nový repertoár. Řadu svých děl skladatel vytvořil též v okolí Tábora – na zámečku v Kamenné Lhotě u Borotína, na zámku v Nemyšli i na Strkově u Plané nad Lužnicí.

V roce 1906 však odešel ve společnosti ženy primária kvarteta do Vídně. Po letech šťastného a umělecky velmi úspěšného období ztratil svého syna Oskara, který vychováván příbuznými skončil svůj život vlastní rukou jako voják před odjezdem na frontu I. světové války.

Ani konec války a rozpad Rakouska-Uherska nepřinesl Oskarovi Nedbalovi příliš dobrého, i když už byl v té době slavným hudebním skladatelem a neméně slavným dirigentem. Před válkou řídil celou řadu skvělých evropských orchestrů a očekával, že po návratu z „nepřátelské“ Vídně jej přijme Česká filharmonie. Nestalo se tak. Praha byla stejně nepřátelská k "odrodilci". Pozvala jej ale Bratislava.

Během několika let Nedbal pozvedl operní i činoherní soubor Slovenského národního divadla k evropské úrovni. Byl však přinucen k převzetí ekonomické odpovědnosti za provoz divadla, což byla poslední osudová chyba. 24. prosince 1930 Oskar Nedbal ukončil svůj život dobrovolně v chorvatském Záhřebu.

Blízkým spolupracovníkem ve Slovenském národním divadle byl Emanuel Karel Rosol z Mladé Vožice u Tábora (který se na počátku II. světové války stal zakladatelem odbojové skupiny na Mladovožicku. Po zatčení v době heydrichiády byl v červnu 1942 zastřelen na táborském popravišti).

Oskar Nedbal byl, jak už to bývá, oceněn rodným městem až po smrti.Ve třicátých letech minulého století byla na domě v Palackého ulici odhalena pamětní deska Oskaru Nedbalovi a otci JUDr. Karlu Nedbalovi a ve stejný čas byla tehdejší hudební škola přejmenována na „Hudební ústav Oskara Nedbala“ - snad i z vděčnosti za bohatý finanční dar, kterým Oskar Nedbal podpořil v roce 1919 činnost školy.

V roce 1965 bylo otevřeno nově rozšířené a opravené táborské divadlo. Na průčelí nové části, která přiblížila budovu divadla k rodnému domu Oskara Nedbala naproti přes ulici, byla ovšem umístěna pamětní deska Ivanu Olbrachtovi, který po válce jako levicový intelektuál zastával krátkou dobu politické vedoucí místo ve správě poválečného Tábora. Divadlo rovněž bylo pojmenováno po Ivanu Olbrachtovi. A tak se dvě pamětní desky na sebe dívaly přes ulici, což byla asi poslední újma, kterou česká kulturní společnost uštědřila svému výtečnému skladateli a interpretovi.

V roce 1984 byla odhalena busta Oskara Nedbala ve foyeru divadla, která byla darována Muzeem české hudby. A o šest let později byla pamětní deska Ivana Olbrachta sňata z fasády, uložena v muzeu a divadlo přejmenováno na „Divadlo Oskara Nedbala“.

Krátce po roce 1990 navštívilo vedení táborského okresu Záhřeb a hrob Oskara Nedbala. O šestnáct let později byly tělesné ostatky skladatele exhumovány, převezeny do Čech a uloženy na vyšehradském Slavíně. Daleko větší poctou je však skutečnost, že operety, balety i další skladby se hrají a jsou stále oblíbeny a obdivovány pro svoji muzikální invenci a zvláštní osobitý výraz.

V roce osmdesátého výročí tragického odchodu umělce se divadlo stalo spoluorganizátorem Dnů Oskara Nedbala.



Foto

Místa v Táboře spjatá s Oskarem Nedbalem - viz Galerie